Kulatá výročí objevitelů našich nejstarších regionálních dějin – pravěké historie obcí Troubelice, Dlouhé Loučky, Újezda, Šumvaldu a Medlova

08.05.2018 09:33

Kulatá výročí objevitelů našich nejstarších regionálních dějin – pravěké historie obcí Troubelice, Dlouhé Loučky, Újezda, Šumvaldu a Medlova

 

Pestré peripetie hospodářského, společenského i kulturního vývoje našich obcí a jejich místních částí v pravěku, z nejdelšího období dějin lidstva, ze kterého nejsou známy a nezachovaly se žádné písemné prameny, by nemohly obohatit již vydané hodnotné publikace o jejich historii z literárních dílen nadšených autorů, nebýt dešifrovaných pramenů archeologické povahy osvětlujících zásadní otázky o svébytném způsobu každodenního života našich předků. Pod dlažbou, dvorky a zahradami, po kterých chodíme; pod stezkami, silnicemi a ulicemi, po kterých cestujeme, ale také v nitru lesů, polí a luk, na kterých hospodaříme; v podzemí domů, kostelů a dalších budov, které využíváme, jsou skrytá jedinečná svědectví o prehistorii našich obcí a měst.

Prvý souborný pohled na pravěké dějiny Uničovské tabule byl nastíněn do dnešních dní věhlasnými uničovskými archeology - od jejichž narození letos uplynulo 150 let - Karlem Schirmeisenem a Vinzenzem Reimerem a houževnatou a pečlivou správkyní muzejních sbírek Marií Manethovou - narozenou v Uničově před 120 lety.  Jejich význačným dílem (důsledným mapováním nálezových lokalit, striktním dodržováním jednotné terénní kresebné, písemné či fotografické dokumentace, dbalým vedením archivu nálezových zpráv z obce, prováděním konsekventní konzervace nebo evidence nálezů) se i naše část severomoravského regionu začlenila do antologie literárních laických i odborných děl o pravěkých památkách Moravy. Nálezy tvořily úctyhodnou uničovskou sbírku, která při převodu do olomouckého muzea čítala 75.000 předmětů. Pomocí výzkumů se Schirmeisenovi, Reimerovi a Manethové podařilo doložit všechna období našich nejstarších regionálních dějin.

Z průzkumných prací vybírám:

Mezi jejich nejvýznamnější a nejznámější nálezy z Uničovka je nutno zařadit výsledek průzkumu M. Manethové v trati Padělky na katastrálním území obce Troubelice, který učinila 30. a 31. července 1931. Nalezený objekt v podobě obdélné jámy s vypáleným rovným dnem a relativně kolmými stěnami s dvěma bočními výklenky je možno považovat za důkaz lidského osídlení lidem lengyelské kultury – jediný dosud prozkoumaný objekt ze sídliště v Troubelicích. Další z archeologů V. Reimer v srpnu r. 1932 v Dědince U Lípy na poli severozápadně  od obce, mezi tratěmi Na Vlnách a Za Humny, na jihovýchodním svahu nad pramenem Dědinského potoka nalezl polykulturní lokalitu se sídlištěm lidu kultury s lineární keramikou, lidu kultury lužických popelnicových polí a lengyelské ekumeny. Na dně jedné z odkrytých jam nalezl zbytky ohniště. Kultura lidu lužických popelnicových polí v Dědince vytvořila zemědělsko-řemeslnický sídlištní areál.

Průzkum v obci Lazce provedený uničovskými muzejníky na jihovýchodním svahu kopce Vystříbro, na hranici katastrů Medlova a Lazců, v trati U Staré matky přinesl důkazy o existenci osídlení lidem kultury nálevkovitých pohárů (bolerázské skupiny) – první zemědělská kultura evropského severu, která zavedla do zemědělství oradlo, zápřah dobytka a snad i vůz. Výkopy v této lokalitě provedli v letech 1931-3 a odkryli 12 sídlištních objektů s doklady textilní výroby a s doklady prvního evidovaného hudebního nástroje na Uničovsku – zlomky keramických bubnů. Lokalita vydala i důkazy o osídlení lidem kultury zvoncovitých pohárů (2200-2000 př. n. l.) – jáma oválného půdorysu s mísovitým profilem, která mimo jiné obsahovala celý zdobený pohár s typickou kolkovanou výzdobou.

Jeden ze šumvaldských objevů byl učiněn jihozápadně od obce v údolní nivě mezi Oskavou a silnicí ze Šumvaldu do Uničova u rybníka, na poli, které toho času patřilo Josefu Wiedermannovi. Zde archeologové vykopali polykulturní lokalitu již v r. 1929 při rozšiřování obecního rybníka. Odkryli sídlištní objekty z eneolitu a z období lidu kultury popelnicových polí (slezkoplatěnické kultury). Dnes je místo průzkumu zaplaveno. Nebo prostřednictvím nálezu hrudek grafitu v Šumvaldě za kostelem, rozšířili archeologové počet takových nalezišť na Moravě a potvrdili využívání tuhy i na katastru této obce.

V listopadu 1930 a v září 1932 bylo mezi katastry obcí Králová a Hlavice zachyceno slezkoplatěnické sídliště; v červnu stejného roku došlo jihovýchodně od obce Králové při stavbě silnice do Benkova k vykopání tří jam z období výskytu lidu s moravskou malovanou keramikou, nálezovou zprávou je na stejné lokalitě též potvrzeno epilengyelské osídlení. V Medlově u dolu Barbora pracovníci uničovského muzea v r. 1943 odkryli jámu kruhovitého půdorysu, na jejímž dně byly pochovány ve skrčené poloze žena a dítě. V zásypu hrobu se vyskytovaly zlomky lengyelské keramiky. Ve stejném roce archeolog K. Schirmeisen pojednal ve své zprávě o nálezu lokality lidu kultury s lineární keramikou zjištěné v Králové. Na katastrech obcí Zadní Újezd, Králová, Hlivice i Medlova doložili existenci lidu kultury lužických popelnicových polí prostřednictvím objevených zemědělsko-řemeslnických sídlištních areálů. Sběry ze Zadního Újezda potom reprezentují osídlení našeho kraje již od mladého paleolitu (přibližně 40000-10000 př. n. l.).

V červnu a srpnu r. 1935 prozkoumali v Dolní Dlouhé Loučce lokalitu „Za humny“ s fragmentárními pozůstatky po nejstarších zemědělcích na Moravě - lidu kultury s lineární keramikou. Nález oznámil tajemník Karel Dubový 3. července 1935 dopisem, v němž popisuje detailně místo, kde hospodář Florián Prázdný při výrobě vepřovic učinil objev keramických úlomků. K odkrytí objevu došlo v zahradách domů č.p. 253 a 254. Muzejníci z Uničova zde prokopali 4. – 5. června a 1. srpna 1935 pět objektů oválného půdorysu o přibližných rozměrech 1,8 až 2,8 v průměru a 0,8 až 1,2 m hloubky.  Nasbírali velký soubor keramického materiálu, jenž obsahoval 1054 kusů včetně zdobených. I přes to, že se celá nádoba nezachovala žádná, rekonstruovatelných do plného tvaru bylo šest. Největším dílem byl zastoupen výzdobný styl lineárního ornamentu. Dále archeologové narazili na fragment lžíce s pevným uchopením (naběrací část měla průměr asi 7 cm). Popsaná archeologická lokalita v Dlouhé Loučce prvotně zařadila její katastr společně s katastry obcí Želechovice, Dědinka a Nová Dědina mezi území, na němž se usídlili lidé zabývající se zemědělstvím, které vyžadovalo trvalejší usidlování na jednom místě, což přímo vybízí k myšlenkám, že tím mohly být položeny základy k budování odolnějších a stabilnějších obydlí a stálejších osad – ku příkladu i nynější Dlouhé Loučky.

Typickým představitelem osídlení lidem kultury s moravskou malovanou keramikou v Rybníčku je nález učiněný uničovskými archeology v trati Za Rybným potokem. Též existují doklady o osídlení Újezda lidem kultury lužických popelnicových polí díky nálezu zemědělsko – řemeslnického sídlištního areálu. Kustodka M. Manethová v roce 1935 jižně od obce Újezd při silnici do Žerotína, východně od toku potoka Tepličky, na mírném jižním svahu vykopala polykulturní archeologickou lokalitu. V kulturních vrstvách a jámách nalezla nejen lengyelskou keramiku, ale i pozůstatky po osídlení lidem kultury lužických popelnicových polí a kultury laténské, jejímiž nositeli byli Keltové (polovina 5. stol. př. n. l. – do přelomu letopočtu).

K osobám, které letos připomínají jejich kulatá výročí, a bez jejichž práce by se naše obce nemohly honosit přílišným sebevědomím pramenícím z jejich dávnověkého původu, předkládám skromné medailony:

Důstojník rakousko-uherské armády Ing. V. Raimer (13. 4. 1868, Brníčko – 11. 1. 1938) absolvoval nižší reálné gymnázium v Uničově, ve studiích pokračoval v Olomouci a Brně. Vojenskou technickou akademii ukončil v hodnosti poručík v r. 1889. Byl činný ve Vídni, kde založil rodinu a s manželkou pečoval o svého syna. Během Velké války sloužil v Čechách, v Polsku a v Itálii, kde získal řadu vysokých válečných vyznamenání, a to včetně rytířského kříže a železného kříže II. stupně. Jeho povýšení do hodnosti generála překazil rozpad monarchie, po vzniku Československa byl penzionován a přestěhoval se do Uničova, působil v jeho městské správě i v řadě spolků - podařilo se mu zorganizovat muzejní spolek a od r. 1923 spravoval uničovské muzeum a publikoval v oboru archeologie.

Přírodovědec, učitel a archeolog K. Schirmeisen (13. 12. 1868, Žamberk – 11. 8. 1958, Ahrweiler) vystudoval učitelský ústav v Brně, působil zde na německé měšťanské škole jako učitel a ředitel, mezi léty 1901-1917 vedl mineralogicko-geologické oddělení Zemského muzea v Brně, od r. 1918 zastával funkci ředitele školy v Uničově, též působil v nové pobočce Státního archeologického ústavu v Brně. Od 90. let 19. století prováděl archeologické výzkumy například v jeskyních Moravského krasu, na Stránské skále, ve 30. letech 20. stol. i na Uničovsku a Krnovsku.

Moravská archeoložka německé národnosti, dcera uničovského kováře Marie Manethová  (14. 8. 1898, Uničov – 31. 12. 1971, Západní Německo) se významným dílem, v rámci své práce pro Městské muzeum Uničov, přičinila na vzniku a zachování rozsáhlé uničovské archeologické sbírky, která sestávala  z nálezů učiněných na katastrálních územích našich obcí. Koncem II. světové války archeologickou sbírku ukryla do protileteckého krytu, proto přečkala závěr válečného běsnění bez úhony. Příběh o objevování Mizzi Manethové na Uničovsku skončil 22. 10. 1946 nuceným transportem do Fellbachu u Stuttgartu, kde v r. 1958 otevřela místní muzeum,  jemuž se věnovala až do své smrti.

Zlatá éra vyhledávání, zkoumání a třídění hmotných památek důležitých pro studium starších fází vývoje lidské společnosti v obcích na Uničovsku sice zánikem uničovského muzea skončila, avšak z jejího přínosu čerpají  i nadále soudobí historici, badatelé, archeologové či občané mající zájem o dějiny pravěké epochy své obce.

 

Antonín Hampl, správce Vesnického muzea Želechovice

zdroje k dispozici u autora

 

Zpět

Vyhledávání

© 2015 Všechna práva vyhrazena.