Opuštěný hrob na uničovském hřbitově: Příběh starého selského rodu Vavroušů

Opuštěný hrob na uničovském hřbitově: Příběh starého selského rodu Vavroušů

Památka zesnulých, která nás nedávno přiměla k návštěvě hřbitovů a kostelů, je podle kardinála Vlka největším svátkem vedle Vánoc, který v Česku slaví jak křesťané, tak i nevěřící. Tento den často tráví motlitbou, vzpomínkou na blízké zemřelé, zdobením rodinných hrobů či zapálením svíčky. Mnoho hrobů se však žádné návštěvy nedočká, a doba, kdy byly předmětem zájmu vděčných potomků či příbuzných, je již dávno minulostí. Právě v období Dušiček jsou takové hroby snadno rozeznatelné, protože není nikoho, kdo by u nich uctil Památku všech věrných zemřelých, a v záplavě květin a svíček na okolních hrobech zejí smutnou prázdnotou. Jedním z takových hrobů je i hrob rodiny Vavroušů na uničovském hřbitově. Lze jej najít podle postavy bosého letícího anděla s vavřínovou ratolestí, jenž nese v náručí dítě mezi dvěma sloupy s dříky spirálovitě ovíjenými oblouny.

Jedná se o hrobové místo s pomníkem, který, ačkoliv neobsahuje jména zde pohřbených nebožtíků ani žádné letopočty narození či úmrtí, má badatelský potenciál, protože již na první pohled není obyčejný. Absence jmen zde pochovaných sice pátrání ztěžuje, ale zbytek dochovaného nápisu „Zelchow“ a čitelné německé příjmení „Wawrousch“ poskytly dostatek údajů k jasné identifikaci rodiny, která kdysi tvořila elitu želechovické komunity – rodu, jenž byl uznávaný nejen pro svou hospodářskou sílu, ale i pro svou čestnost a postavení v obci. Zapomenutý příběh rodiny Vavroušů si zaslouží být vyprávěn a nezapomenut.

Hrob patřil rodině bohatých želechovických sedláků, přičemž v pramenech se setkáváme s různými podobami jejich příjmení: v 17. a 18. století Wawross, Wawrouss, Wawrauss, Wawrosh, Wawruss; v 19. století hanácky Vavróš. První zástupce rodu, Šimek (Ssimek), přišel do Želechovic z Újezda po třicetileté válce, a to v roce 1655. Po smrti majitele usedlosti v Želechovicích na čp. 26, Štěpána Crhy, ji získal za 750 hřiven. Jednalo se o grunt s jednou polovinou lánu (lán – je stará česká jednotka plošné výměry, 1 selský lán činí 18,6 hektaru), což znamená, že patřil k větším hospodářstvím. V držení této rodiny grunt zůstal až do druhé poloviny 19. století, tedy více než 200 let. Až do roku 1876 vždy přecházel z otce na syna. Ještě v roce 1885 je na čp. 21 uváděn František Vavróš.

Sňatkem Mariny Vavroušové s Matušem Tiefenbachem, sedlákem ze Želechovic dne 9. 5. 1757, se příbuzensky spojily dva největší želechovické selské rody. K tomu došlo v době, kdy Vavroušové nabyli v Želechovicích největší slávy. Seděli na třech nejbohatších gruntech ve vsi (čp. 21, 26 a 15; později ještě na čp. 19 a 23), získaných jednak díky hospodářské prosperitě, a jednak díky sňatkové politice během 17. a 18. století. Rodina se rozrodila do tří větví: v roce 1694 koupil grunt čp. 21 Pavel Vavrouš a rodina na něm hospodařila až do roku 1795; Jiřík Vavrouš získal grunt čp. 15 v roce 1746 a v držení rodu zůstal až do roku 1844; mezi lety 1832 a 1898 patřil další grunt v Želechovicích, čp. 23 rodinné větvi založené Matějem Vavroušem.

Nepatřili však jen mezi bohaté zemědělce, ale svou prací si vydobyli respekt, postavení a vliv nejen u místních, ale i u vrchnosti, protože mezi roky 1745-1758 působil ve vsi Valentin Vavrouš z gruntu čp. 21 jako rychtář a Jiřík Vavrouš z čp. 15 zase jako konšel, což dokládají pamětní dokumenty nalezené v báni želechovické kaple. Na období let 1799-1814 vrchnost jmenovala dalšího příslušníka rodu, Karla Vavrouše z čp. 15, rychtářem. Měli tedy přímý vliv na chod vesnice a jejich slovo bylo v obecní radě rozhodující.

Želechovické matriky však neúprosně dokumentují, že po roce 1874 se jim nedostávalo mužských potomků, neboť v obci se žádný nositel jména Vavrouš nenarodil. Poslední nadějí pro udržení rodu byli synové Františka Vavrouše a Terezie, rozené Pluskalové z Palonína – František (*1850), Jan (*1854) a Alois (*1864). Poslední dva jmenovaní však zemřeli jako batolata a František, ač ženatý, potomky nezplodil. Jím zároveň rod Vavroušů ze Želechovic zmizel. Jmenovaný František Vavrouš, starosta obce v letech 1889-1892 a 1895-1898, zemřel předčasně ve svých 49 letech, dva dny před Štědrým dnem roku 1898. I když zemřel v Želechovicích, jeho ostatky byly pohřbeny na hřbitově v Uničově do rodinného hrobu, protože v Želechovicích byl hřbitov zřízen až v roce 1901. Želechovického starostu, posledního mužského potomka želechovických rychtářů a konšelů, uložili do hrobu k jeho otci Františkovi Cyrilovi Vavroušovi, jenž zemřel o rok dříve. To jsou prozatím dvě osoby z rodiny, které prokazatelně odpočívají v rodinném hrobě v Uničově.

I když jsou nápisy na pomníku rodiny vytesány v němčině, byl tento želechovický starosta Čech – psal česky, podporoval vznik českého gymnázia v Zábřehu (první české školy na severozápadní Moravě) a spolupracoval s učitelem Josefem Loutockým, českým reformním pedagogem. Želechovická lipová alej na návsi vysázená k 50.výročí panování císaře Františka Josefa I. je jejich společným dílem.

O hrob rodiny v Uničově pečovaly starostovy sestry Terezie a Anna, jež se provdaly na bohaté želechovické grunty. Terezie za Jana Šolce, Anna za Jana Hammera – oba sedláci ze Želechovic. První jmenovaná dožila v Sukolomi a byla pohřbena na želechovickém hřbitově na Štědrý den roku 1914. Druhá starostova sestra zemřela v Žerotíně u svého syna a její ostatky byly uloženy do rodinné hrobky Hammerů v Želechovicích v listopadu 1932. Tento pohřeb byl posledním, který želechovickým pamětníkům připomněl existenci významného selského rodu, jenž tvořil a provázel dějiny Želechovic 250 let.

Dnes je to již 126 let, co se jméno rodu v Želechovicích vyskytlo naposledy. Hrob Vavroušů na uničovském hřbitově zůstane pravděpodobně opuštěný i nadále, neboť před několika desetiletími, kdy poslední členové rodu opustili Želechovice, ztratil pro vzdálené příbuzné svůj význam. Zmizení posledních blízkých příbuzných, kteří žili v okolních vesnicích nebo městech, přineslo postupné zapomnění na hrob a rod, jenž obci mnoho dal.

 Josef Škorecký v legendě Emöke přiléhavě k obsahu tohoto příspěvku píše: „… a člověk stárne, je opuštěn, umírá. Zbývá jen deska, jméno. Možná ani deska, ani jméno. Ten příběh, tu legendu nosí ještě několik let někdo jiný v hlavě, a pak také umírá. A ostatní lidé nevědí nic, jako nikdy, nikdy, nikdy nevěděli nic. Jméno zaniká. I příběh, legenda. A po člověku není už ani jméno, ani vzpomínka, ani prázdno. Nic….“

Dochovaný náhrobek rodiny Wawrousch na uničovském hřbitově je nejstarší funerální památkou na starobylé selské želechovické rody, tudíž pro historii obce významným svědkem minulosti.

Antonín Hampl, správce Vesnického muzea Želechovice