Před 200 lety se narodil stavitel Vinzenz Vodička

Uplynulo 200 let od narození Vincence Vodičky.

Na jaře roku 1824 se narodil talentovaný stavební podnikatel Vincenc Vodička. Muž, jehož příjmení je neodmyslitelně spjato s historií Uničova. Rodina Vodičkových totiž tvořila místní stavební tradici téměř šest desetiletí. I syn jmenovaného stavitele, Zdenko Vodička, šel v otcových stopách, udělal v oboru závratnou kariéru a vybudoval největší uničovský stavební závod s pilou a dvěma cihelnami. Stavební počiny Vodičků zanechaly výraznou stopu nejen v architektuře města, ale i v širším regionu.

Vincenc Vodička přišel na svět v Červené Lhotě u Litovle na čp. 19 jako syn chalupníka Josefa Vodičky a jeho manželky Mariany Jarolímové z Řimic. V rozmanitých archivních dokumentech můžeme najít i českou obdobu jeho křestního jména, Čeněk, kterou hojně využíval i v oficiálních úředních dokumentech. I když původně vyrůstal na venkově v zemědělském prostředí, brzy se začal věnovat stavitelství. V pramenech je uváděn jako zednický mistr a půlláník v Měrotíně. Půlláník byl sedlák, který hospodařil na půl lánu (přibližně 9 hektarech).

V šestadvaceti letech se oženil s Marií Haykovou, která byla farskou kuchařkou a statkářkou. Jejich manželství, které trvalo pouze sedm let, skončilo její předčasnou smrtí a bezdětné. Jako vdovec se Vincenc znovu oženil, tentokrát s Marií Juliánou Dreslerovou, dcerou litovelského pekaře. Její dědeček, Antonín Lindner, vlastnil v té době v Litovli na Vítězné ulici funkční mlýn zvaný Špitálský. Tato druhá svatba byla začátkem nové etapy jeho života. S Marií Juliánou měl mnohačlennou rodinu, a i když v Měrotíně bydleli jen 4 roky po svatbě, narodily se jim zde 4 děti: Marie Aurelie 13. 12. 1859, Kazimír Zdenko 1. 4. 1861, Viktor Otakar 1862 a Emílie Olga 25. 2. 1864. Únor roku 1864 se pro rodinu stal měsícem protikladných emocí – bolestný zármutek nad zemřelým synem Viktorem († 3. 2. 1864)  tišilo štěstí z narození dcery Olgy o 22 dní později. V následujících měsících opustil Vodička svůj rodný kraj, podhůří Zábřežské vrchoviny, a s rodinou se přestěhoval do Uničova, kde se stal mistrem uničovského zednického cechu. Od tohoto okamžiku zde začal budovat slavný stavební podnik.

Jelikož se mu v Uničově podnikání dařilo, usadil se zde trvale. Zanedlouho se mu narodily další děti. V roce 1865, krátce po přestěhování, syn, pojmenovaný po zemřelém Viktorovi a dále Vincenc Jaroslav 8. 9. 1867, Otmar 13. 11. 1868 (†15. 11. 1869) a Adolf Vladimír 17. 6. 1871. Z matrik narozených vyplývá, že rodina bydlela na čp. 131 ve vnitřním městě, roku 1871 v domě čp. 313, který si koupili rok předtím na předměstí.

Kromě stavební činnosti se Vincenc Vodička angažoval i v místní spolkové činnosti. V roce 1868 byl zvolen prvním velitelem nově založeného sboru dobrovolných hasičů, který vznikl z iniciativy tehdejšího starosty a 80 přihlášených místních mužů. Jak vidno, zapojil se do místní spolkové činnosti aktivně. Činnost ve spolku dokládá jeho zájem o veřejnou bezpečnost a místní život. Jak vidno, musel být již tehdy ve městě známou osobou, která usilovala proniknout do širšího společenského dění.

Mezi Vodičkovy významné stavební počiny, ještě v době, kdy žil v Měrotíně, patřila neogotická přestavba kostela Nanebevzetí Panny Marie v Cholině, která probíhala v letech 1859–1862. Zde prokázal značnou zručnost a schopnost organizovat náročné projekty, protože na kostele zaklenul jeho loď, přistavěl boční kapli a zcela novou věž s kaplovým a schodišťovým přístavkem po bocích. O tom, že si dokázal udržet úspěšnou firmu i nadále a že si budoval dobré jméno mezi vlivnými osobnostmi, svědčí další zakázka, kterou se nesmazatelně zapsal do historie Litovle. K jeho největším dílům zajisté patří stavba Rolnického akciového cukrovaru v Litovli dokončená v roce 1871. Národnostní šarvátky na Litovelsku tehdy ještě nevypukly naplno, proto mohl cukrovar vzniknout dílem Vodičkovy české firmy, a dílem německé stavitelské společnosti Alberta Siegla (*1837–†1911) z Uničova. V Litovli se rovněž podílel na rekonstrukci Měšťanské besedy v prostorách restaurace budovy Rolnické záložny – českého společenského centra. Adaptace prostor pro vytvoření honosného sálu, tzv. záloženské dvorany probíhaly v letech 1878-1879. Tento projekt podtrhuje Vodičkovu schopnost nejen materiálně a technicky zajistit stavbu, ale i přemýšlet o využití veřejných prostor pro kulturní a společenské účely.

Krásnou ukázkou stavitelovy práce, jež se téměř v nezměněné podobě dochovala do dnešních dní, je  novogotická kaple sv. Cyrila a Metoděje v Želechovicích, kterou postavil po dohodě se želechovickou obcí od základů. Stavbu započal v roce 1883 s jasným zadáním termínu dokončení, neboť želechovičtí donátoři, kteří na stavbu svatostánku přispěli, požadovali, aby ji předal v roce tisíciletého výročí od smrti sv. Metoděje. To se mu podařilo, a tak mohla být tato dominanta obce slavnostně vysvěcena tehdy kardinálem P. Theodorem Khonem v roce 1885. Z dochovaných dokumentů víme, že nebyl jen stavitelem tohoto chrámu Páně, ale též rozpočtářem a pečlivým projektantem – své zakázky byl schopen řešit komplexně. Nutno přiznat, že mnohé architektonické rysy kaple převzal ze svých zkušeností z přestavby zmíněného chrámu Páně v Cholině, zejména porovnáme-li základní obrysy kostelních věží. Jelikož v tomto případě stavbu nejen zhotovil, ale i navrhl, musíme přiznat, že musel mít dobré nejen technické povědomí o stavbách tohoto typu, ale i estetické cítění. Další dochované stavební plány z Vodičkovy kanceláře napovídají, že je autorem návrhu na stavbu sladovny v Žerotíně (1870), podjezdu na zámku v Chudobíně anebo budovy německého gymnázia v Uničově.

 Po dokončení stavby kaple sv. Cyrila a Metoděje v Želechovicích se jeho stavební kariéra chýlila ke konci. V roce 1888 předal svůj podnik synovi Zdenkovi Vodičkovi, který se stal daleko známějším uničovským stavitelem a regionálním politikem (viz UZ 16/2022), nežli jeho otec. To ukazuje nejen na důvěru ve schopnosti svého potomka, ale také na to, že Vodička měl dlouhou a plodnou kariéru, na níž mohl jeho syn stavět svoje podnikatelské aktivity. Vincenc Vodička měl na svého syna silný profesní vliv, tím formoval další generaci, která pokračovala v jeho práci a podílela se na rozvoji města.

Vincenc Vodička zemřel 11. ledna 1900 ve věku 76 let v Uničově, kde prožil většinu svého života. Jeho odkaz je nedílnou součástí dědictví našeho regionu.

A. Hampl