Výtah z díla slavisty Pleinera

 

ZÁKLADY SLOVANSKÉHO ŽELEZÁŘSKÉHO HUTNICTVÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH, podle Pleinera z r. 1958

 

nakladatelství ČAV, Praha 1958

Československá akademie věd

 

Za posledních sedmdesát let bylo prokopáno a zničeno mnoho objektů, aniž byly zachyceny jejich nálezové okolnosti ať přesným popisem, nákresem nebo snímkem a také většina průvodních nálezů (struska, dyzny, keramika a podobné předměty) se po čase ztratila nebo zůstala v musejních despositářích pomíchána bez popisu. Některé zprávy, uveřejněné většinou v krajinském tisku, byly zcela nepoužitelné, neboť často zmatená terminologie a nedostatek jakéhokoliv dokumentačního materiálu nepřipouštěly vážnou interpretaci. Příkladem toho v mnohém směru mohou být jinak velmi důležité nálezy Wankelovy a Sáňkovy na Blanensku nebo některé objekty z okolí Prahy a podobně. Jinou vážnou obtíží byla dosud malá koordinace mezi jednotlivými ústavy, jejichž odborníci mohli spolupracovat pouze v osobním volném čase, takže např. Kolekce rozborů nemohly být přes veškerou jejich ochotu a porozumění založeny v dostačujícím rozsahu.

Základem práce o nejstarším hutnictví v českých zemích jsou nové terénní výzkumy, jichž jsem se zúčastnil nebo které jsem z pověření Archeologického ústavu podnikl. Jde zejména o výzkum laténské železárny v Kostomlatech u Nymburka (1953), římských pecí v Buštěhradě (1955) a Vraném (1956), v tuchlovicích na Kladensku (1954) a v Dobříčanech u Žatce (1953), soustavný výzkum mohutné železárny ze středního hradištního období v Želechovicích na Uničovsku (1950/51), výzkum mladohradištní dílny v podzemí Betlémské kaple v Praze (1952) a nedokončený dosud výzkum časně středověkých tavíren v Raděticích u Příbrami (1956). Z ostatních podniků lze jmenovati výzkum železářských pecí v Přítlukách u Břeclavi )1953, Z. Trnáčková, AÚ Brno), odkryv halštatského sídliště v Praze-Hloubětíne (1953, mus. J. A. Jíry Praha, Dr B. Soudksý) a výzkum v Prosmykách u Litoměřic (1955, J. Hrala). Užitečnými a podnětnými se staly také povrchové průzkumy zvláště důležitých oblastí, které jsou základnou pro zjišťovací výzkumy v budoucnosti ( vychodní Slovensko 1951, Drahanská plošina a Českomoravská vrchovina 1953 a okolí Radětic na Příbramsku 1954). Materiál z těchto akcí byl podroben všem základním šetřením, jimiž jsou na příklad petrografické rozbory některých vzorků rudy, mineralogické rozbory strusek, zkoušky žárovzdornosti a tavitelnosti odpadových produktů nebo stavebních hmot, rozbory paliv, spektrální a chemické analysy struskových a rudních vzorků. Dosažené výsledky, ověřované studiem dostupné literatury, posloužily pak k hodnocení veškerých nálezů nových i starších a spolu s rozborem archeologickým pomohly pak sestavovat obraz přímé výroby železa z rud. Cílem bylo prvé shrnouti všechny poznatky o nejstarší železářské metalurgii, vyplývající z nálezového materiálu Čech a Moravy, pokusit se o nastínění vývojových rysů železářské výroby u nás od pozdní doby halštatské do 12. stol našeho letopočtu se zvláštním zřetelem k vývoji redukčních pecí a jiných metalurgických zařízení a zasadit tento vývoj do obecného rámce dějin železářského průmyslu ve střední Evropě.

Památky na staré hutnictví neposkytují sice honosný materiál pro skvělé sbírky musejní, představují však pro nás stopy těžké a namáhavé práce nesčíslných generací tavičů a jsou odrazem jejich důmyslu, tápání i nabytých zkušeností, a proto se stávají pro poznání lidské práce pramenem nad obyčej důležitým.

 

Tyto prvky specialisace určitě souvisí s úžasným rozmachem celkové slovanské výroby vůbec v období, které předcházelo vytvoření mocného politického útvaru Velkomoravské říše. Příkladem toho může bát objev nejzachovalejší a nejrozsáhlejší moravské (a neváháme říci středoevropské) hutě v Želechovicích u Uničova na severní Moravě, která může být určena časově do 8. nebo na začátek 9. stol. Želechovická tavírna nemá dnes obdoby co do plánovitosti systému, velikosti a konstrukčního vyřešení tavicích pecí. Dvacet čtyři dýmaček bylo vtesáno ve dvou řadách do sprašového schodu, obráceného čelem k západu, odkud byl převládající vítr zachycován širokými otvory odpichů a přinucen tak zvyšovat žár v pecích. Účinek tahu však byl ještě násoben umělým systémem dmychání, jenž činil provoz na počasí nezávislým. Vháněný vzduch procházel od měchů svérázně uzpůsobenými formami, provrtanými odzadu šikmo do pecní stěny tak, že jejich ústí směřovala do pecních nístějí. Podle zkoušek tavitelnosti železné strusky se odhaduje, že teplota v tavných prostorech přesahovala 1400 °C. Nejzajímavějším konstrukčním detailem u pecí želechovického typu byly zvláštní dutiny v zadní  stěně, které souvisely s šikmým uspořádáním formy. Změna sklonu formy umožňovala např. Katalánským tavičům vyrábět podle libosti měkčí nebo tvrdší železo, neboť vhodným usměrněním vzdušného proudu docilovali takového nauhličení lupy, že se její kov přeměnil až na ocel se středním obsahem uhlíku. V želechovických pecích byla forma nehybná, ale železným sochorem se mohlo v peci lupou manipulovat, takže v příhodném okamžiku mohli hutníci zasunovat žhavou masu do zadní dutiny. Tím byla odstraněna z dosahu okysličujícího proudu a mohla se za vysoké teploty a v dotyku s uhlíkem paliva lépe nauhličovat. Poloha porésní hroudy v dutině také dovolovala, aby obsažená struska se z lupy pozvolna vycezovala, jak soudí prof. Quadrat, čímž železný kus nabyl na kvalitě. Domnívám se proto, že konstrukce pecí v Želechovicích sloužila i k výrobě hypoeutektoidní oceli. Naprosté ovládnutí železářské technologie, želechovickými taviči projevilo se také v tom, jak byly vybaveny vnitřní stěny pecí. Šachty i nístěje byly vymazány třemi druhy žárovzdorných hlín, z nichž jedna měla výdržnost v žáru až 1700 °C. A její struktura se nelišila od recentních žárovzdorných malt. Popsané vlastnosti redukčních zařízení vedly k využití lepších, ale těžko tavitelných rud, jakými oplývalo jesenické pohoří. V Želechovicích měl až 80% Fe2O3. Není pochyby, že tak bohatá ruda bylo v oné době již záměrně vyhledávána a že se hutničtí mistři namnoze již nespokojovali s běžnými druhy rud, dosažitelných v malých ložiscích na mnoha místech osídlené plochy.

 

STRUČNÝ SOUHRN, podle Pleinera

 

Hutnictví a kovářství bylo odvětvím nejdůležitějším z řemesel a jeho mistrovské ovládnutí Slovany jest dokázáno nade vší pochybnost. Na závěr této kapitoly zopakujme krátce poznatky, jichž jsme se zatím dobrali. Slované poznali železo již ve vrcholném období své ethnogenese – východní kmeny měly své učitele v řemeslnících skythských, západní skupiny pak přejaly mnoho zkušeností od Keltů. Ve vlastním zpracování železné rudy však nebyli západní Slované úplně závislí na laténském vzoru neboť dovedli vytvořit, podobně jako jejich germánští sousedé, svérázný typ vtesané reprodukční pece. Toto zařízení se vyznačovalo výbornými vlastnostmi a ve zdokonalené formě se rozšířilo po poslední kolonisační slovanské vlně zejména na území Čech a Moravy. Zvýšená spotřeba železa rapidní vzestup slovanské materiální kultury se projevily netušeným rozmachem železářské metalurgie, která se v té době stávala odvětvím vysoce specialisovaným a výjimečným. Část hutníků a hlavně kovářských mistrů se ocitla v závislosti na mocných členech nově rodící slovanské společnosti a pracovala na důležitých střediscích, kterými byla dobře vybudovaná a skvěle opevněná a udržovaná hradiště (Klučov, Stará Kouřim, Libice, Vlastislav aj.). V některých oblastech, jako na Moravě, se však některé hutnické rodiny (?) nějakým způsobem vymanily jak ze zemědělské občiny, tak z kolektivu osazenstva hradišť a posunuly svá pracoviště k bohatším zdrojům kvalitnější železné rudy, ( podhůří Jeseníku), kde založily nové hutě o velké kapacitě. Tyto dílny, které vzbuzují mnohdy dojem manufaktury / Želechovice, Praha-Košíře II), dosáhly někdy na rozhraní osmého a devátého století vrcholu dokonalosti. Byly vybudovány podle vžitého a promyšleného plánu, vybaveny specielně připravovanými žárovzdornými vyzdívkami a zásobovány mnohdy těžko tavitelnou rudou ( hematit, magnetit). Přísun velkého množství dřevěného uhlí, potřebného k redukci,jehož roční nebo sezónní spotřeba činila např. U želechovické tavírny desítky tun za rok, předpokládaná existenci uhlířů. Hutníci mnohdy disponovali nejmodernějšími vymoženostmi soudobé technologie, uměli vyřešit s podivuhodným důmyslem účinný přívod vzduchu do pecí, který spočíval buď v umělém dmýchání nebo v přirozením vzdušném tahu redukční pece, anebo v ojedinělé kombinaci obojího způsobu. Zařízení svých pecí i vlastní technologická proces dovedli přizpůsobit tak, že mohli podle potřeby získávat jak dokonale svařené lupy měkkého kujného železa (v pecích docilovali žáru kolem 1400°), tak hroudy nízkouhlíkové nebo středouhlíkové oceli, jež byly do značné míry zbaveny strusky (Želechovice). Poslední produktu dosahovali přímo při tavbě vhodnou manipulací vytaveným železným kusem.

Vtesaný typ hutnické pece se zřejmě výborně osvědčoval, neboť vynikal dobrou isolací a výdržností. Představoval však vypracovaný vývojový článek redukční pece, jenž dalšího vývoje jíž schopen nebyl, protože neumožňoval zvyšovat kapacitu tavného prostoru ( zejména do výše) a nevedl tak k příhodnějšímu uspořádání a rozbití tepelného režimu. Nevyžadoval ani dalších zlepšení v systému přívodu vzduchu použitím hydromechanických zařízení a nemohlo se v něm produkovat tekuté surové železo. Tento typ pece, která si osvojili slovanští obyvatelé našich zemí v uvedením období, lez pokládat za nejdokonalejší druh primitivní dýmařské pece na přímou výrobu železa. Jeho vývoj však nevedl přechodnému článku v dějinách metalurgických aparátů, jakým se stala pec kusová. Množství železa, vyrobené na svou dobu dokonalými slovanskými pecemi, obsluhovanými snad členy nějakých řemeslnických občin, bylo jistě dosti značné a je pravděpodobné, že bylo kováno do podoby polotovarů, jimiž mohou být moravské a slovenské hřivnové sekerky. Železné hřivny byly rozváženy do vsí i na hradiska, kde byly překovávány na zemědělské nářadí, řemeslnické nástroje, běžné denní předměty i zbraně. Vedle vyspělých dílen, které exploatovaly nově objevená ložiska jakostnější suroviny, existovaly ještě i primitivní hutě, které zásobovaly menší spotřební okruhy a využívaly i chudších nevýznamných zdrojů. Není vyloučeno, že každé větší hradisko mělo svou vlastní huť, která byla s to zásobovat jej potřebným kovem alespoň v rámci určité soběstačnosti, již vyžadovala převaha naturálního hospodářství. Stav hutnické výroby byl v tomto období svědectvím toho, že vznik státotvorných pokusů předcházel mohutný rozvoj výroby a civilizace vůbec, jenž zasáhl nejen hutnictví a kovářství, ale i ostatní výrobní odvětví, která začala nabývat charakteru skutečných řemesel.

 

Vyhledávání

© 2015 Všechna práva vyhrazena.